Neboj se tmy... Boj se Temnoty...
                                      Temnoty v sobě... Temnoty duše...

Není mnoho lidí, kterým by bylo jméno autora tohoto výroku zcela neznámé. Lucius Annaeus Seneca, římský filosof, dramatik a státník, minimálně jednou či dvakrát za náš život kolem našich uší jistojistě proletí. Zda zůstane v naší paměti, či zda se dokonce naše mysl touto významnou postavou z doby přelomu letopočtu bude zabývat (byť letmo), je už tak nějak dílem řízení Osudu, Štěstěny, Smůly, bohů, Boha, Duchů, kami, Kami, nebo (jak by řekli obyvatelé mého univerza) v rukou Ve

Už jsem pěkných pár dní na tom našem božím světě, a tak jsem měl možnost poznat rozličných sort cesťáků, tuláků, vandrovníků a světaběžců nějakou tu fůru. Kdo mě zná, tuší, že za touto proklamací se skrývá nějaký háček. A ten někdo, kdo mě zná, má samozřejmě richtig. Nemám totiž na mysli takový ty obyčejný turisty, teda jako ty člověčí turisty... Já totiž viděl, jak křížem krážem širým krajem cestoval malý odrbaný plyšový medvídek, lego Batman, zprohýbaný angličák nebo třeba

Již jsem si zde sám do sebe zarýpnul, jak si na chrbát nakládám až nespočetnou hroudu nápadů, myšlenek, projektů a podobných chujovin. Zatímco řada z nich je vtělena do rámečků a okýnek v mém měsíčním diagramu (viz některý předchozí postesk) a zároveň je odsouzena k dlouhému čekání, než se na ně dostane v té chvostovité frontě, některým je dopřáno předběhnout všechny nevrlé čekající a na to masérské lehátko povyskočit a nechat se mentálními pařáty dohníst až ke sladkému konci

Střepy přinášejí štěstí... Proto se tím nádobím na svatbách švihá o zem. A jak to těm novomanželům jde při tom společném úklidu... pojďme jim to ztížit a hezky jim to rozkopeme po celém sále... třeba se u toho pohádají... No jo... ale ony střepy přinášejí i smůlu... to když místo porcelánem po babičce švihnete na parket zrcadlem... to je pak kopec smůly na sedm dlouhých roků... No nic... pověrčivost stranou... Když myšlenka střídá jinou myšlenku a nápad je z pozice aktuální v

rada má líbezná pro čtenáře, který "niet english sprechen"... hoď si to milerád do gůgl trenslejtru... Ono se občas stane, že třeba dokonce celých sedm dní (já digitální ostuda) ani na jednom z komunikačních kanálů, které mám s tebou, interní návštěvníku mé báně lebeční, otevřené, ani jedno písmenko či pixel nenasdílím... Věz tedy, že to není z důvodů marnotratných či prokrastinačních... spíše naopak - viz toliko přiložený pikčr... Mimochodem je to tvořeno na webu " draw.io "

Dlouho připravovaný segment mých stěžejních webovek konečně popatřuje světlo světa... nejsem (nejsme?) jediný (jediní?), který (kteří?) musí bojovat o aspoň nějakou tu šupinku štěstí a spokojenosti... teď ale mohu (můžeme?) prohlásit, že se něco povedlo... Všechny cestičky by měly vést na svá místa... pokud ale někde narazíš na nějaký zádrhel (rozuměj nefunkčnost odkazu...), rád budu za tvou zprávu zpětnovazební... jo a BTW i grafika zde níže pod textem měla by tě včilka odko

Když přijde řeč na mé plány, rozjeté aktivity či nakousnuté i nedopečené projekty, mnoho z Vás (oběžnic blízkých a i těch vzdálenějších) si dozajista často (když jsou mnou neviděni) vyťukávají do čela morseovku... těch projektů je totiž hodně... a ještě více se jich určitě ještě zrodí... ona mysl churavá nesmí míti čas churavět... Někdy však nastatne situace vzácná, avšak vítaná (přiznám se, že i žádaná) a tou je protnutí se několika aktivit v jednom ústředním bodu... A ten p

Hned zkraje musím poznamenat, že jsem si plánoval mezi mými cinty blogovými rozestup aspoň pěti dní... co se přeci může v tom krátkém mezidobí stát tak podstatného, aby se to nemohlo nechat chvilku odležet, uzrát, vyvětrat... No tak včera večer se stalo... tedy přišlo... no, spíš bylo posláno... digitálně, ne poštou nebo tak... Prostě a jednoduše mi ve schránce ímejlové cinkla zprávička, jejíž obsah je právě tím podstatným, o co s vámi chci podělit... Posudek je kladný, kniha

Ti z vás, kteří se pohybují kolem mne po užší orbitě, dozajista pochytili, že transformace ledna v únor byl pro mne zlomovým... hm... to je asi nepatřičně jemné slovo... celých sedmnáct let svého pracovního života jsem tlustou čarou oddělil, odtrhl a spálil... no dobře, nespálil... ale oddělení a odtrhnutí platí... Odhození dosavadní slupky pracovní byl proces několika měsíců, kdy se pomalu a postupně plížila v jádro mé unavené duše hřejivá svoboda. Extatickým finále dne 30.,

Začínat se nemusí pouze jednou...