Rychlý pohled zpět... jak to bylo a nebylo...

Musím se přiznat, že všechno to vzniklo zcela nevinně (a jo... je divný tohle slovo použít souvztažně k mý vosobě) a možná tak trochu jako žertovná poznámka do éteru. Sám jsem to hned od začátku bral jako zajímavej experiment, kterej mi zaměstná hlavu a ruce a minimálně sám sobě ukážu, že bude do budoucka stačit, když si jako doteď budu potichu hrát někde v rohu ve tmě mezi pavučinama a občas nějakýho tohoto neopatrnýho kolemjdoucího vyflešuju nějakým svým výtvorem...

To nevinný a žertovný je ta moje výstava, kterou jsem avizoval už dřívávejc jak tady v blogu, tak na svejch sockách...

Rádo byste, čtenářstvo zadumané, nějakejch pozadí a zadků z přípravy, stavby, průběhu a zániku exhibice?

.

.

.

Samotná výstava zrála měsíc a půl... uvnitř mojí šišky... veškerý přípravný práce probíhaly na papíře... Plánovalo se, rýsovalo, črtalo a škrtalo, vymýšlelo, přimýšlelo, odmýšlelo, přemýšlelo a zamýšlelo... až tři dny před dnem FŇ jsem se vrhnul na řez a montáž stojanů...

Ty se mimochodem líbily taky, když jsem tak proplouval mezi návštěvníkama a hovořil. Ony ty stojany mají taky svůj příběh, říkal jsem každýmu, kdo měl zájem a otevřený ucho... (a vlastně i těm, který neměli...) jsou to totiž pozůstatky pár měsíců zpátky poraženýho vrbovýho mrakodrapu na hraně mý zahrady a mně těch hezkejch větví bylo líto, že je třeba k něčemu ještě využiju... no... využil jsem...

Hromada nápadů zůstala jen na papíře (takže buďto v mojí hlavě nebo na digistránkách plánovacího wordu někde ve střevech mýho noťasu...), ale na ně se ještě dostane v blízký budoucnosti... a jako vždycky to bude i po vizuální stránce pokoukáníčko... muahaha... nebo jak se přepisuje do písmenek ďábelskej smích...

Drobná nervozita mě provázela hlavně během tropický noci z tropickýho pátku na ještě víc tropickou sobotu (po tom tropickým tejdnu to bylo opravdu tropický... teda tragický pospáníčko)... a v devět ráno jsem začal montovat... a vyvažovat... zvlášť dva stojany mi daly zabrat, ale k nim se ještě dostanu...

Původně jsem si nebyl vůbec jistej, jak to v daným prostoru poskládám, ale nakonec to šlo víceméně samo - postavit na vhodný místo, dvěma rukama podržet dva tři kmínky, třetí a čtvrtou rukou vomotat a přivázat styčný plochy k sobě a přitom si pátou rukou prakticky nonstop votírat brečící čelo... ještě že jsem multifunkční existence...

Stojany stojej, čest svýmu jménu dělaj, pašáci, statečně... a pak se šlo na vobrazy... Von ten jeden vobraz je lehoučkej (však je to jen plátno a trochu dřívek), ale když to věšíš na pečlivě vyváženou konstrukci k sobě přikazajkovanejch větví, který za svojí nejlepší kámošku považujou tetu Gravitaci, tak i těch několik vobrazovejch gramů udělaj dobrou neplechu...

Když bych měl svoje dlouhatánský utrpení zkrátit do jednoduchý věty - s dvěma stojanama jsem si docela solidně zatancoval vášnivý tango... i když chvílema si určitě těch pár lidí koukajících skrzevá vokna do sálu brumlali při mejch výkrutech lambádu a možná i ptačí tanec...

Když visel poslední vobraz a poslední letáčky, vizitky a doplňky ležely na svejch místech, měl jsem za sebou pět a půl hodiny bohulibý činnosti a v kýblu na chodbě vyždímanejch šest litrů potu. Ale taky mi na ramenou skákal příjemnej pocit z dobře vodvedený práce...

No a pak začali chodit lidi... Kamarádi a známý, rodina, sousedi a taky hromada neznámejch... zastavili se, zadívali a zadumali. Některý se ptali, jiný jen poslouchali - toho učitele jsem ze sebe ještě ouplně nesmyl, takže když jsem viděl někoho vopuštěnýho a zrovna mě svrbělo na mandlích (což bylo prakticky futr), tak jsem mu šel vykecat díru do hlavy... kde byl vyfocenej tenhle vobraz, co se za ním vlastně schovává, proč je tady tahle oválná cedulka, čí lebka je tady v tý černočerný a tak...

Kdo byl za srdce jat, mohl si koupit jednu (i víc) z mejch knih - voba svazečky v mnoha kopiích choulily se na stolku na dvou hromádkách a pár se jich muselo se svýma bráchancema rozloučit, když putovaly do kapes, tašek a pytlů těch z vás, který se rozhodli autora potěšit a podpořit...

Stranou pozornosti nezůstalo ani promo na mojí třetí knihu, která do tisku půjde teď v létě a na podzim bude k mání... jedná se o svazek první z nový edice krátkejch delších příběhů - Roztříštěné maloSpisy, zove se jméno edice a další dva svazky jsou již v tvůrčím procesu... do toho šest jinejch knih je rozepsanejch... jako fakt...

Jo a i některý vobrazy našly svý nový rodiče, rezervace budou v tohle tejdnu řešený a snad i zdárně dořešený...

Hele, v půl jedenáctý večer jsem zavíral sál a teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že vod votevření výstavy uteklo šest a půl hodiny a já celou tu dobu pobíhal po parketu... no jako využil jsem toho, že další den byla neděle a fakt jsem nic nedělal...

A shrnutí? V pondělí ráno jsem exhibici během čtyřiceti minut rozebral (přišli chlapáci, aby dobrousili podlahu sálu a já jim tak trochu překážel) a všechno si vodvozil zase domu...

V kronice mám sepsanejch řádku moc pěknejch zpětnejch vazeb, některý neváhali doprovodit svoje recenze i nějakejma vobrázkama, dokonce i podpisový razítko se tam votisklo...

A vona se výstava asi líbila oubecně, jak jsem to tak v průběhu i následně cvrkotíce na sockách poslouchal a pročítal, za což jsem samozřejmě rád...

Experiment teda dopadnul úspěšně a autor se tak s čistým svědomím, že flešovat kolemjdoucí může odvážnějš, rozhodnul, že nezůstane u výstavy jedný a poslední... a protože nejsem troškař (jak prafidelnej čtenář a náfštěfník mejch digitálních kanálů a stok fí) a tak aktuálně vybírám ze tří různejch nápadů, kam bych mohl exh. no. 02 směřovat...

Velkej dík patří všem, kdo i v tom hrozivým pařáku dorazili (a že některý zcela účelně vážili cestu z dálav horoucích) i přesto, že jsem neměl až tak moc prostoru se jim vosobnějš věnovat a poklona a dík patří i panu přednostovi naší krásný obce, že mi propůjčil nově postavenej sál k mastur... teda k masáži mýho uměleckýho ega...