Jak to teče?

Po nějakym čase jsem zpět a dnešní povzdech jsem se rozhodnul věnovat jednomu takovýmu sviňákovi, kterej pravidelně trápí každýho z nás… jeho jméno zove se čas… teda… Čas…

Když jsem byl na základce v lavici (a vlastně pak i za katedrou… a ano, i fyziku jsem učil) a přišel čas na Čas, hned z kraje jsme se naučili takový nový cizí sprostý slovíčko – konstanta… Čas je pořád stejnej… ráno i večer… na půdě i ve sklepě… u nás ve Středozemi (teda jako ve střední Evropě - ono je to tolkienovskej jasný, že jo?), stejně jako na studený pláži Isla de los Estados (to si vygůgli)…

Jenže to bych nebyl já, abych do toho definování času jako konstantní fyzikální veličiny následně jako učitelskej nefyzikář neházel vidle Einsteinovou teorií relativity – já totiž astrofyziku hrozně rád (zmiňoval jsem se o tom, že dělám na jednom větším projektu? Takovej návod na kolonizování vesmíru? Tam to mám astrofyzikou přímo nabouchaný… a samozřejmě hromadou dalších věcí…)

Kde jsem to… jo relativita… no tak to takhle v tý šestý třídě, když se žáčci učej o rychlosti, vysvětluješ nekonstantnost konstantního času a jako pomůcku si bereš atomový hodiny a samozřejmě jako rodnej občankář si k tomu nemůžeš odpustit ještě přidat relativnost pocitovýho vnímání času … jako že není pět minut jako pět minut…

Děcka naštěstí mohly rylejtovat (to je takovej pokurvenej tvar anglickýho „relate“, zase si vygůgli, ať máš taky nějakou vlastní činnost…), protože moje hodiny byly zábavný a utekly jim rychle, na rozdíl od jinejch… že jo… (pro nechápavý - užita byla ironie... to je další sprostý slovíčko, který se v dnešní době moc nenosí...)

A proč že ten čásek vlastně takhle rozmazávám?

Protože je to potřeba… Oni si to ty lidičky moc neuvědomujou, ale on ten čas je zboží vomezený… a největší průser je, že vlastně nikdo z nás neví, kolik ho má schovanýho po kapsách… nebudu tady teď brouzdat směrem do metafyzična, předpeklí, očistce a dalších náboženskejch chujovin… na ty přijde čas, až nám dojde Čas… tady na tý hroudě bláta, po který ťapáme, makáme, žereme, chrápeme, šukáme a tak dál…

Každej z nás má nějakej ten vymezenej krejčovskej metr a kde přesně nám ho Ona ustříhne, to my prostě nevíme… když se nad tím tak zamyslíš, není díky tomu každej ten den, hodina, minuta a vlastně i každá vteřina o to vzácnější?

Čekání dělá prostě obrovskej kus našeho života… neefektivně využitej, musím dodat…

No jo… jenže co s tím…?

Ty vole! (a ty krávo! ať jsem genderově vyváženej…) Takovejch možností je! Třeba se uč přes duolingo šachy… nebo latinu… nebo korejštinu… nebo japonštinu… nebo španělštinu… to všechno dělám já totiž… nebo si na YT najdi nějakou fajn audio “knihu“ (sjíždím nějaký kousky z Pratchettovy Zeměplochy)… Nebo poslouchej nějakej zajímavej podcast… aktuálně jedu Ve vatě (prachy a investice, to je moje) nebo třeba Writing Excuses, což je anglickej podcast o psaní scifi a fantasy od spisovatelů scifi a fantasy pro spisovatele scifi a fantasy… Skládej básně… řeš matematický záhady… nebo prostě něco…

Takže ještě jednou! Ty ture! Nemrhej svým neznámě omezeným konstantně nekonstantním pocitově-relativně i speciálně-relativně (a vono vlastně i obecně-relativně) vnímaným časem na čekání a čekej efektivně…

A nebo se na to vyser a prostě na chvíli vypni, aby ses z toho všeho neposral…