Němým prostorem na křídlech jemného bezvětří poletují samorostlé tóny melancholické melodie. Skrčená místnost pulzuje. Stovky hrbů potetovaných tisíci písmeny skrývají moudrost i hloupost chřadnoucí budoucnosti. Toť mé jediné útočiště před šedivým nevlídným světem. Světem, jenž je pln tupě se potácejících prázdných schránek, které samy sebe nazývají lidmi.

      Tady jsem v bezpečí. Jedině tady. Bezpečí. Relativní. Neúplné. Jediné…

    Sedím ve svém vlastním svraštělém lůně a opájím se vnitřním zmírajícím Mírem, tak nutnou a nepostradatelnou drogou… a hlavně tak chybějící… Mlžný závoj všedního dne, nijak se nelišící od všech předchozích i následujících, je stále uzavřen v nakřáplé skleněné obálce a čeká jen na… na co? Či snad… na koho? Na někoho neznámého? A kdo jím bude? Jak ho nazvat?