Ač jedná se dozajista o otázku filosofickou, možná dokonce až metafyzickou, odpovědí budiž několik prostých/sprostých řádek o mé veřejné bytosti. Vždyť obrázek svůj o mém vnitřním člověku si, čtenáři rozmilý, uděláš sám čtouc výplody mé choré mysli...   

     Tak tedy, kdo jsem...

    Narozen ve znamení dvojakého patrona (či snad dřevěného buvola?) jsem člověkem již ne zcela mladým na těle. Zda i na duchu, toť hodno je hlubšího zámyslu. Studium univerzitní sic ukončeno již bylo před drahnou dobou, studium života stále však před sebou mám a plnými doušky hltám a srkám, seč mi to mé fyzično a psychično dovolují.

      Zalíbení v dobách minulých našel jsem již před nějakou tou řádkou let a doposud drží se mne, byť však slaběji, neboť se má pozoronost rozmnožit musela rozličnými směry. Rád hovořím o sobě jako o bibliofilovi a nepominu šanci jedinou ke koupi knižního svazku jímavého či zajímavého a to z mnohakých koutů literárních žánrů.

     Řadu zlozvyků bys u mě nalezl též, však ty nechávám si (jako bonus nechtěný) pro osoby mému srdci a mysli blízké. K cizincům - rozuměj "cizím lidem" - já nedůvěru obrovskou totiž pojímám. Obecně říci snad mohu, že často přečasto lidstvem až opovrhuji a vazby sociálního charakteru vzbuzují ve mně nelibost a v ústech pachuť zbytečnosti, často i odporu.

     V závěru musím Tě varovat a to nálehavě a neodbytně - nejsem spisovatel, myslitel či filosof. Nejsem umělec, malíř či kreslíř. Jsem někdo a nikdo. Jsem ten, jenž tvořit chce pro klid i chaos duše své. A to se též tiskne do mých výplodů. Neuměleckých, prostých a jednoduchých. Z života běžného i neběžného, ze jsoucna a jsoucen, z prostorů za nimi i mezi. Jinak to ani nechci... Snad nejvýstižněji toto vyjádřil svým mistrným perem Charles Baudelaire: