Pár minut a pak zase vpřed. Podél hroutící se zídky, na jejíchž bedrech snad kdysi stával umě kovaný plot dělící barevný svět zmizelé smetánky od všedního šedého života okolní reality. Dnes už však ocelové ostny chybí, odneseny stíny lidí, aby za ně utržily pár drobných penízků na lahev tvrdého. Jen ta brána je na ně asi moc těžká.

     Pár minut a zase vpřed. Podél hroutící se zídky, do práce, kde sám jsem stínem, zažloutlým kusem papíru, na němž se již dávno rozpil veškerý text mých snů a ideálů v beztvarou šmouhu melancholie.

     A po ulíněném a nikam nespěchajícím dni tou samou cestou zase zpět. Podél hroutící se zídky k rezavé bráně a mrtvým očím umírajícího domu a dál alejí, přes potok a louku, do další šedé reality, ve které se vydávám za pouhou rozmazanou představu čekající, až uplyne noc a přijde ráno, abych mohl opět vykonat svou nejedinečnou pouť.

     Ráno i večer. Každý den. Ráno i večer. Já sám, bez diváků, bez posluchačů. Dívám se na nebe. Šedé, bez zájmu o svět pod sebou. Jako každý den. Ve vzduchu visí živlům podléhající železo. Prázdné okenní otvory zírají stále stejně prázdně. Jako každý den. Podél hroutící se zídky… a na ní sedící víly. Jako každý den?

Chvíli jen tak stojím, bez hnutí, abych onen obraz, byť i jen mrknutím oka, nevyplašil a on na motýlích křídlech neuletěl v dál. Jen tak stojím a s tupým výrazem bezbožníka, jemuž se zjevil Bůh, zírám na onu krásu před sebou.

      Vždycky jsem si myslel, že víly mají zlaté či ohnivé vlasy. Mé víle však vítr hravě provívá uhrančivou barvu havraního pera.

     Vždycky jsem si myslel, že víly halí splývavý bílý šat. Má víla však krásní v šatu měnící se půlnoční duhy.

     Vždycky jsem si myslel, že víly jsou krásné. Má víla je však přenádherná. Jemné sladké rty a mnohem jemnější a sladší úsměv. Tvář zvoucí k pohlazení, jen k letmému doteku konečky prstů, aby nebyla ona krása narušena. Hluboké tmavé oči, tak vřelé, láskyplné a přeci tak smutné.

     Nexxie, říká potichu a melodie jejího hlasu rozvášní i vítr. Její noční vlasy se rozlétají do všech stran halíce na pár chvil, jen na pár úderů srdce, celé okolí do temné náruče. Dlaní si uhlazuje neposlušné prameny krkavčího peří a opakuje již jednou vyslovené. Nexxie.

     I já promlouvám. Nesměle, opatrně, abych se ze svého snu neprobudil. Usedám vedle ní. Chladivý kámen se mi snaží říci, že jsem probuzen, že sen není realitou a realita není snem. Já ho však neposlouchám. Vždyť poprvé po dlouhé, převelice dlouhé době vidím, vnímám, cítím…

     Sedíme na rozpadající se zídce a kolem nás plyne čas. Tentokrát mi nevadí jeho ulíněnost, naopak si přeji, aby ještě zpomalil, aby se tu u nás zastavil a nešel již dál, aby tato chvíle mohla trvat navěky. Nemluvíme. Jen pár slov je neseno větrem do ztracena. Samotná její přítomnost po mém boku mě tíží a já se topím. Nemohu se nabažit její krásy. Před jejím hřejivým úsměvem však kajícně odvracím pohled. Smutné oči zvou.

     Objímám ji a hladím po vlasech. Pomalu. Zlehka.

     Její blízkost, teplo jejího těla, vůně jejích vlasů, to vše mě táhne do hlubin. Utopíš se, utopíš se, křičí na mě každý nerv v těle. Neslyším.

     Studený hrbolatý kámen, na němž sedím, na mě volá, abych vstal a šel dál. Šel do té šedé beztvaré masy, jíž všichni říkají život. Neslyším.

     Uleháme do trávy, ona v mém náručí. Hladím ji po tvářích – jen konečky prstů – jak si to přejí. Hluboké tmavé oči, tak smutné. Jemné sladké rty a mnohem jemnější a sladší polibek. 

     Je čas, připraven? Ptá se tichým hlasem a já se po celé věčnosti usmívám. Usínám se svou vílou v náručí. Nexxie… To jméno ze staré řeči. Dávné řeči. Mrtvé řeči. Nex – latinsky Smrt.