Všude je tma. Však já doufal jsem, že do Její zářivé náruče vnořím svou duši ztrhanou, že spásu naleznu v Její kráse. Slz, těch ďáblových poupat, se mi nedostává...prameny vyschly. Ležím a oddávám se tichu, jež vyplňuje každou skulinku mě samého, a přec v dáli slyším chorál nepozemský. Padl jsem...

     Mysli, rozevřené dokořán, unikají odpovědi, po nichž se natahuje již eóny věků. Celek spojený z tupých odlomků kárá vlastní strohost a prázdnotu, vítá poutníky a cizince a zve je nadšeně do svých holých komnat...mysl mám plnou a prázdnou zároveň...padl jsem...