Tupé údery, každý sbratřený s hrdelním heknutím, se v kakofonii ozvěn, v krutonosném kaleidoskopu rozvlněných částeček vzduchu, odráží od plesnivých stěn podzemí. Hutná ztěžklá vlhkost lepí plíce, v nozdrách se šklíbí pach a vazkost tekoucího rudého železa. Slizké chuchvalce čehosi odstrašivě visí ze stropu a vytváří nechutné závěsy podél neexistujících oken, za nimiž se ve voňavé černé plsti vrtají průsvitní červi.

     Další rána. Kostěná krabice objímající šedé závity člověčenství poskočí dozadu. Svět smrsknutý na pár kubíků hrozivé bezejmenné betonové rakve se klepe v doznívajících otřesech. Pohled, soustředěný ještě před mžikem oka v nevzhledný obrys křivohubého ksichtu, se mlží, zastírá ho rozmazaný závoj přízračného dýmu.

     Odpočinek. Pro mě. I pro něj…

     Zprvu jsem si to neužíval. Ta bezcitnost, s níž se letitým užíváním ztvrdlé klouby důvěrně tisknou na lícní kosti, bradu, tváře, spánky. Ta bolest, se kterou se otevírají mělké plačící šrámy a skrápí obličej rudým závojem. Ta krutost, jejímž motorem není potřeba či chtíč, ale prostá nutnost. Prvních úderů jsem se, právem, obával, jako něčeho cizího, něčeho mé niternosti tak vzdáleného, jak jen je to vůbec v lidských představách myslitelné. A přeci… dopad za dopadem… bezcitnost za bezcitností… bolest za bolestí… krutost za krutostí… v nekonečné vyprázdněné řadě drsných polibků…

     Zprvu jsem si to neužíval. Neviděl jsem, nevnímal tu pomalou (snad až útrpně pomalou) změnu nezajímavého obrazu tuctové tváře v umělecké dílo zmalované temně duhovými barvami karmínu. Neslyšel jsem tu kakofonii, tu přízračnou melodii utrpení tančící v meluzínách mezi zvířeným prachem. Necítil jsem na potem se lesknoucí kůži rudý mlžný deštík tisíců kapének konečnosti života.

     Zprvu jsem si to neužíval…