Nad hlavou mi prolétá zoufale naříkající drobný opeřenec. Ve stíhacím tandemu ho chtivě pronásleduje elegantní dravec, ostrý zobák rozkrajuje vzduch bez sebenepatrnějšího odporu. Nepřítomně sleduji krouživou a prudce měňavou dráhu obou letadélek, dokud se nemění v neviditelné tečky ztrácející se kdesi na skleněném pozadí.

     Vzájemná škádlivá hra zapadajícího světla korunujícího vršky věžovitých velehor a houstnoucí tmy rozlévající se u jejich patiček je úchvatná. Vzrušení mi napíná každý sval v těle, zrychluje se i běh srdce a násobí můj mělký vdech. Nakláním se přes zábradlí a shlížím do hlubin. Krása. Nádhera! Nekonečný zázrak existence, a přeci si ho nikdo z těch tvorečků dole není vědom…

     Nový zuřivý poryv větru mě nutí si přitáhnout límec těsněji ke krku. Opatrně se rozhlížím po vyhlídkové plošině budovy. Pořád tu je. Pár metrů od mé pravice. Volné černé šaty tančí v objetí Větrníka a vytvářejí poutavé kreace. Havraním perem zbarvené mírně zvlněné kadeře jsou sepjaté onyxovou sponou. Kolem ramen se krčí sametový temný šál. Bílá pokožka, ostře kontrastující s oděvem i temně rudými smyslnými rty, je v sílící záři slunečních paprsků jasně bledá. Oči jsou hluboké a přeci plné, přeplněné. Smutkem a žalem. Neštěstím ne prostým, ale naopak zcela se vymykajícím běžnému vnímání.

     Jako už poněkolikáté i nyní odolávám touze překročit tu bezednou propast několika kroků, jež mě od této překrásné a přesmutné postavy dělí, a do svých pomyslných křídel ji sbalit v náručí. Ale jako už tolikrát, i nyní mě nějaká neznámá nehmatná síla staví.

     V posledních polibcích slunečního kotouče se leskne slza znaveně klouzající po slonovinové líci. Pableskuje v mrznoucím vzduchu a, než se volnopádem odpoutává od ladně lomeného rysu krásné tváře, loučí se zrcadlením. Všechna bolest i slast, každý moment dobrého i toho opačného, nechybějící vteřiny i roky celého marného života.