† ‡ †

     Kráčím pomalu vpřed. Hutná čerň noční oblohy se mi lepí na chodidla, přesto však mezi slabými hvězdnými světýlky proplouvám s lehkostí. Pouze ta nejsilnější slunce protlačí svou mihotající se tvář skrz mlhavý světelný háv nočního města líně rozvaleného v meziňaderném údolí pode mnou.

     Kráčím pomalu vpřed. Noha střídá nohu v pravidelném tempu. Či snad tepu? Tepu mého člověka, nevýznamně žijícího nevýznamný život? Jemný písek slabě úpí pod mými chodidly a spílá mé krutosti, s níž ho tížím svou vahou. Cestička se vine beze spěchu vprostřed šumícího travnatého koberce, jenž s již dávno zmizelými paprsky sluneční kaňky pozbyl i svou šťavnatou zeleň a vyměnil ji za půlnoční kabát. Vine se vzhůru do neznáma, do míst, kam lidské zvíře zabloudí jen málokdy.

     Kráčím pomalu vpřed. Avšak jak se přibližuje vrchol hrbu, po němž se vydávám blíže k nebesům, zvyšuje se i tep mého člověka a písek pláče stále rychleji a rychleji, hlasitěji a hlasitěji. Jak odlišné od mého prvního pochodu na tato bohy zapomenutá místa. To jsem ještě neznal cíl svého bezesného bloudění. Nyní ho však znám a to mě žene až k nadsvětelné rychlosti.

Být u ní, být po jejím boku…

     Na vršek ke svému přízraku prakticky dobíhám. Ne celý. Pouze z části. Plíce se unavily kdesi v polovině stoupání a já musím v předklonu čekat, než mě dojdou. Nespěchají. Vycházka a ne noční sprint! pokřikují na mě vyčítavě, když se pomalu usazují zpět v mých útrobách.

     I dnes tu sedí. Smuteční opar lehce se vlní kolem smyslného démona v lechtivém tanci. Přesto cítím i něco jiného. Očekávání? Naději?

     Čistá bezmračná noc nabízí k inspekci i ty nejvzdálenější kouty měsíční krajiny a ona této možnosti využívá beze zbytku. Vánek, umírněný bratr Větrníka, hravě si natáčí na své dlouhé prsty její černočerné kadeře a občas jí starostlivě upraví nádherný stříbrem vytkávaný šál. I přes teplou noc je zahalena do splývavého tmavého pláštíku rozlitého kolem ní v trávě do inkoustového půlkruhu. Jak pomalu kráčím šedozelenými travisky směrem k ní, přihlouple se usmívám jako pacient léčebny po dávce morfinu.

     Stejně jako uplynulých šestero nocí, i nyní na mě uvnitř hlavy cosi varovně huláká, avšak onen hlas už je slabý a ochraptělý, ztrácející se kdesi v hlubinách mé mysli. Ignoruji strážníka mé bytosti a on si po chvíli jako vždy uvědomuje - výkřik do prázdna. Do tmy. A dostavuje se odevzdanost. Jekot ustává.

     Naty? Jméno, které není jménem. Slovo, které není slovem. Slovo, jež dnes užívá málokdo. Nebo snad nikdo. Vychutnávám si jeho chuť. Převaluji ho na jazyku a jen tak tak stíhám polykat přívaly sladkosti, které se mi rozlévají v ústech a vtékají do celého těla.

     Naty? Opakuji, vědom si jejího ztraceného bloumání po veškerenstvu bytí i nebytí. Konečně cítí odlesk mé tělesnosti a dovoluje svým rtům jemný neviditelný úsměv. Vzduch praská, vlní se, Vánek pláče, Měsíc temní.

     Sedám si těsně k ní a země se rozechvívá naší blízkostí. Tělem mi probíhají armády mravenců válčících ve vzájemných nekonečných bitvách milionů proti milionům. Vánek dál pláče, Měsíc více temní.

     Opojná vůně přízraku kolébá mne do polobdění a okolní svět se rozpíjí ve zpomalený běh přiškrceného času. Mlčíme. Jako každou noc. Mlčíme a vpíjíme se do vzájemné přitažlivosti našich přítomností. Mlčíme a necháváme se unášet šednoucí existencí, černající existencí, neexistencí…

     Dnes se loučíme, že ano? Pěticí slov párám magično našeho okamžiku a vzhlížím do její bělostné tváře, bez exploze avšak stejně srdcedrásajícně.

     Kýve na souhlas a opět se zahledí do neurčita. Je to mým bezbožným přáním nebo se opravdu v jejích hlubokých tůních mihla drobná před světem přikrčená lítost? A pumpař mi poskočí.

     Opět upadáme do polospánku, do znovuzrozeného ticha rušeného jen tlumeným popěvkem letního povětří. Přikrývám její drobnou dlaň svou vlastní. Dotek pokožky, sametu teplého a zároveň ledově kousavého, mě rozechvívá v intenzivním tělatřasu.

     … šeptám do ztracena její jméno. Celé. Neokrájené. Jedno z mnoha. Koutek mého oka holícího vousatý horizont v dáli přistihne přízrak při překvapeném trhnutí.

     … šeptám do ztracena její jméno. Znovu. Jen pro ten pocit. A přízrak zaskočením průsvitní. Bezedné temné oči, hledící až do nejniternějších útrob duše, mě rozkládají na atomy.

     Kdy…? Jak…? Snaží se poskládat slova ztichlá a zmateně pobíhající všemi směry.

     Krčím rameny, bezstarostně, povzneseně. Celé tělo mám však napjaté a můj duch na něm visí, podoben pouťovému balonku, jen na špagátku odhodlání.

     Už od prvního našeho setkání mě trápilo to vtíravé a neodbytné něco. To nehmatné, nemyšlené a nevyslovitelné něco, v kterém se tvá veškerost koupala. A čím déle jsem mohl tonout ve tvé blyštící se kráse, tím smysluplněji se tvé smutné střípky skládaly v nádherný celek.

     Vždyť… Proč…? Opět chaos, nemohoucnost architekta větných staveb pro něj jistě žalostná, pro mne však tuze roztomilá.

      Proč, když jsem tušil, práskal jsem svého bytostného ochránce, svůj sebezáchovy pud, až do bezvědomí? Ach, má drahá Naty! Můj překrásný půlnoční anděli, přeci abych byl po tvém boku. Abych mohl, byť nepatrně, ulevit tvému trápení. Tvé samotě. Když ne já, pak kdo?

     Ale… Ty… Hejna zvlčených písmen krouží ve vzduchu a odmítají vytrhnout se z extatických záškubů šamanského tance Zmatku s Dojetím. Vánek přichází na pomoc, pročesává svými větvovitými pařáty čerň jejích vlasů a rozevlává stříbřitý šál. Plášť se nadouvá jeho zoufalým snažením.

     Hm… Kývu na souhlas, aniž bych čekal na další zadrhávající se hlásky pomalu a s námahou se deroucí z jejích smyslných rtů. Já vím, můj nádherný přízraku, že není náš čas. Ne nyní a ne brzy… Hlas mi slábne a ztrácí se v něžném zpěvu půlnoci.

     Přízrak odvrací pohled. Zármutek se okolo ní sráží v hutné chuchvalce a téměř s ohlušujícím duněním odkapává mezi stébla trávy.

     Tisknu její dlaň v něžném sevření a nakláním se k ní co nejblíže. Do vlnících se kadeří šeptám roztřesené hlásky. Plamínku mé prázdné duše, všechna protivenství osudů a sudeb stavět se mohou mezi nás. Avšak nic naplat! Jsem tvůj. Od prvního okamžiku, co jsem na tobě zrakem spočinul, jsem tvůj. A navždy tvým budu. Mé tělo, mé srdce, mé veškeré Já…

     Slzavým závojem ozdobené oči rozbíjejí mé atomy na ještě menší částice. Úžas. Radost. Nejistota. Strach. Očekávání. Kakofonie emocí. Kaleidoskop citů. Odlesky v nehybné bělostné tváři. Život bojující o svou existenci na tom nejneočekávanějším místě.

     Než stíhá promluvit, můj vztyčený prst protíná její hebké rty a uzamyká je v sladkotrpkém mlčení. Jsem tvým rytířem. A budu po tvém boku na věky věků, má sladká Thanatos…