Vysíleně plouží se vyzáblá postavička po nehostinném povrchu měsíční krajiny. Mrtvou pláň zalévá prachově stříbřitý svit, zdroj toho sladkého světelného oparu je však stejně nejasný, nezřetelný, nepojmenovatelný jako vše v tomto bizarním snovém světě. Osamocené provázkové bytosti, provázené jen jejím vlastním mělkým stínem, ta neurčitost ale nevadí. Naopak. Zdá se jí to tak lepší. Svým způsobem…nesvazující…osvobozující…

     Pečlivě klade nožičku před nožičku a v křemitém písku zanechává drobounké otisky. Téměř s estetickou dokonalostí kličkuje mezi desítkami, stovkami, tisíci děr. Jam snad bezedných, určitě však na kilometry hlubokých. Studní vedoucích do samotného nitra veškerého Bytí.