Saješ a srkáš jak žíznivá lodyha, tvůj stonek se slastí a rozkoší z široka prohýbá. Saješ a srkáš z mých zřezaných žil, krátíc tak život křídlatých vil, když na pár chvil, krátkých a letmých doteků...

     Co je to? To je mi do breku? Mně? Mořskému vlku, jenž zjizvenou hruď na odiv staví a oprátku na krku hrdě si hladí?

     Srdce mi říká (a šklebíc se přitom škytavě hýká): Zřekni se žití, vždyť je to k zblití, trápit se, naříkat, rouhat se a bohy proklínat. Zřekni se žití a neboj se konce, natož pak hnití…

     A stejně se bráním a nechci se vzdát, duši svou hájím, ač přál jsem si tolikrát ulehnout tobě v náruči, peníz nechat si položit na oči…a spát…spát a nechat si zdát o tmě a o světle, o zimě, o teple, o míru v objetí vesmíru…

     Saješ a srkáš z mých schnoucích žil a jak s tvými loky ubívá mně sil, bráním se, hájím se o to víc nešťastně tušíc…

…marnou snahu…

…marný boj…