Napjatě ztichlým lokálem se rozléhají křiklavé tóniny desítky hudebních nástrojů. Saxík, nějaká ta trumpeta, pár smyčců, basa… Černí muzikanti (kůží i oblečením) s klobouky na holých palicích ostře kontrastují s prošedivělým typem krčícím se za piánkem. Bílý oblek a ostré modré oči, hluboký melodický hlas. Prý herec. Nějaká nekonečná telenovela o pajdavém doktorovi „všechno vím, všechno znám, ve všem pravdu mám…“ A prý muzikant. Úspěšná deska, tour po Státech, dokument o blues či co…

     Sedím u baru a se zatnutými zuby srkám tu močku, kterou se Amíci nestydí nazývat pivem (u nás by to pivaři nazvali odstátýma teplýma chcankama a vlastnoručně by v nich utopili nejen hospodskýho, ale i obsluhu) a snažím se nevnímat špekouna rozvaleného na sousední barové stoličce. Jsem vážně tolerantní, ale jsem taky sociopat a když jsem nucen prosedět večer vedle smraďocha, který za posledních dvacet do sebe nasoukal už čtyři pytle arašídů, vážně mi nervózně cuká levé víčko a pravá ruka.

     Kožená bunda je sice těžká a v dusivém vedru klubu si začínám připadat jako vejce na plotně, avšak její okatá věkovitost a širokoramenný střih mi dodávají nebezpečného vzezření pouličního gangstera. Navíc ji mám prostě rád… Náprsní kapsa, posledních pár hodin středobod mého vesmíru, je každou minutou těžší a těžší. Nemůžu se zbavit dojmu, že půlkilový balíček pečlivě zabalený do pevného kartonu a neprůhledné černé folie provokativně nonstop křičí„Bacha, vole, jsem fakt drsnej a fakt drahej náklad!“Čím dřív ho předám do dalších rukou, tím líp.

     Nervózně sebou trhnu, když se znenadání vzduch rozvibruje potleskem. Lidi zaplavují muzikantský stupínek všemi možnými projevy nadšení a spokojenosti, já se radši zarytě věnuji svému půllitru. Tlusťoch se na svojí stoličce otřásá jak ožralá chatrč Ježibaby ve větru a svým monstrózně oteklým loktem trká do mého „piva“.

     „Sorry, man. Didn’t wanna to…“ huhlámým směrem omluvu, kterou doprovází debilním šklebem. Z huby mu při tom padá plná lopata nažvýkaných ořechů. Než stačím sevřít ruku v pěst a vypustit trochu páry z kotle, padá mi na rameno (ne zrovna konejšivě) medvědí tlapa. Pohled do tváře, nebo spíš ksichtu, dvoumetrového obra, který musí procházet futrama bokem, protože se mu tam prostě ty ramena normálně nevejdou, mi bere elán. Tlusťoch se také okamžitě otáčí a setsakramentsky neúspěšně se snaží zneviditelnit.

     Bouchač je ztělesním fyzického násilí. Oči skryté za slunečníma okulárama, nos připomínající špatně složené origami, horní i dolní ret zjizvený od řady bitek, bitev i válečných tahů, holá lebka upravená po vojenském na mínus dva milimetry. Železné pruty, jakýmsi pomateným uměleckým kovářem vytvarované do prstů, nemilosrdně svírají mé útlé ramínko (skoro slyším svou klíční kost škemrat o milost) a hranatá brada jediným trhnutím směruje můj pohled do zadní části sálu. K rudému závěsu, za nímž se (jak to tak bývá) skrývá soukromý salónek pro VIP hosty. K mé konečné stanici hlídané dalšíma dvěma nemluvnýma mračícíma se gorilkama ve slušivých šatičkách a s bouchačkama v podpaží.

     Ač mě mrazí v zádech, kule se mi scvrkly do dvojice vystrašených rozinek a krk mi vyschnul na struhadlo, couvnout už nemůžu. Oněměle a taky i otupěle kývu a jedním lokem chlemtám zbytek chcanek. Na barovým pultu nechávám čtyři doláče a mířím, za doprovodu chytlavé písničky The Battle of Jericho a nemluvného golema, vstříc svojí tlusté obálce...

† ‡ †

     Nevím, kolik je hodin. Sklíčko náramkovek dezertovalo a obnažený ciferník se bez ručiček rozhodl nefungovat. Ale je tma, takže je asi noc, i když Měsíc ani hvězdy oblohu momentálně nehyzdí. Přesto tu blízko nejasně něco září. Pouliční lampa. Její oranžové světlo koketně rámuje vše reálné do nereálných stínových hábitů.

     Rozhlížím se kolem. Nemám ani páru, kde vlastně jsem. Teda… sedím na kandelábru na nějakém mostěz dřevěných trámů vsazených do kovové konstrukce vedoucí odnikud nikam. Pode mnou líně teče inkoustově černá říčka a při tom konejšivě šplouchá. Nemám ani páru, kde vlastně jsem. Ale z nějakého podivného důvodu mě to moc netrápí.

Zavrtávám mezi pysky žhnoucí světýlko cigaretové trubičky a mohutný vdech zapíjím dvojlokem z lahve kořaly. Dým šimrá v plicích a chlast zase v žaludku, ale oba pocity jsou takové… šedé… něco mi chybí…

     Kurvafix! Nemám bundu! Po těle mi projede mexická vlna husí kůže, jak mě olízne studený závan říčního vzduchu. Bože, ten puch. Proto nesnáším města na řekách. Všechny ty chcanky a sračky, všechen ten sajrajt… zhnuseně se zašklebím a odhazuju svítící vajgl v dál. Zdá se mi, že slyším tiché zasyčení, jak žhavec prohrál svůj lítý boj s vodní hladinou.Ale nejspíš se mi to opravdu jen zdá. Znovu do sebe otáčím trochu whiskyny a z kapsy kalhot tahám nový nikotinový hřebíček do rakve. Kouřový džin se povzbuzen fosforovým plamínkem probírá k životu, nevěda, že brzy bude následovat svého zesnulého pobratima do vodního chřtánu.

     Tupě civím na blyštivé plynoucí zrcadlo a pozorujíce nespěchající flotily spadaných listů plavících se bůh ví kam, rozjímám tak, jak jsem to za celý svůj život ještě nedělal.

Kde se jen stala ta chyba? Ta votočka v mym osudu, v mym zajebanym osudu, která mě dostala až sem? Co jsem, do prdelní díry, podělal tak moc, že jsem skončil tady, na takovym zavšivenym místě? To jsem měl jen zasranou smůlu? To mi poser záda…