Cítím, jak se pode mnou trhá vzduch, sviští a kvílí mi kolem uší a hrozí, že mi tlakem prorazí bubínky. Je to dílem nepříjemné…a přeci příjemné. Provazce vzduchu hází mými končetinami, jako by byly ovázané vodičskými nitěmi a můj loutkář smyslů zbavený tančil tanec nepříčetných. Nebo jsem snad já ten nepříčetný? Vzduch mi vzdoruje, ale nemá šanci a já ho trhám na cáry. Padám…

     Všude je tma. Ovívá mě sametovým rubášem a já, nahý, oblečen do její náruče, stěží potlačuji slzy deroucí se na povrch, zářící jak andělské drahokamy. Temnota, všeho se dotýkající temnota, vyplňuje každou skulinku mě samého a přec se cítím povzneseně. Padám…

     Mysl, nepřítomně vzdálená, sebe sama se ptá, co se děje. A možná si ani netroufá najít odpovědi. Roztříštěný celek, jenž se kdysi zoufale snažil spojit dohromady, nyní vzdává svou snahu a doufá…mysl mám plnou a prázdnou zároveň…padám…

     Mrkám, mrkám a mrkám. Nejde to. Nezbavím se obrazů, myšlenek, pocitů…jsou tam, stále přítomné, tak palčivě připomínající svou existenci…obrazy Jí, myšlenky o Ní, pocity k Ní…našel jsem odvahu a skočil…teď jen doufám, že padám do Její náruče…