Sedím uprostřed temného lesa a v zebavém objetí vlastní prázdnoty přemítám, kolik vody vzteče po kamenech vzhůru, kolik sil ještě vydá Chronos, ten přisleplý opilec točící rozlomeným kolem času, než ulehnu a v posledním tažení uzamknu víčka na tucet západů. Přemítám a temnota kolem svraštělé mumie mého člověčenství houstne. A houstne. A houstne.  Až v těžkých krůpějích prší mezi kolébající se stébla kobercové trávy, aby se v syčících kotoučích sirného dýmu šplhala zpět k nebeským závěsům.

     Sedím uprostřed temného lesa a v tichu půlnoční árie nasávám do plic těžký pach tlejícího dřeva, rozkládajících se základů světa, lenivě zanikajících stop Existence. Na prach se sypající konstrukt mého nicotného vesmíru mě nutí přemýšlet. Přemýšlet o světle, zatímco mě po lících rozmařile hladí inkoustová noc. Přemýšlet o noci, zatímco mě svou vyzývavou něhou neúprosně vábí to kradmě se přibližující světlo. Přemýšlet o… konci? Začátku?

     Sedím uprostřed temného lesa a v němém výkřiku párané duše objímám svá ramena, chvěji se v záchvatech šílence a snažím se skrýt před svým mučitelem. Tím malým světýlkem, oslňujícím bodem vznášejícím se v prostoru, v bezvětří se třesoucím plamínkem. Před tou krásou. Krásou lidskou i nadlidskou. Krásou pozemskou i nadpozemskou. Krásou božskou i nadbožskou.

     Sedím uprostřed temného lesa a v hřejivé náruči plamenné víly pomalu… zoufale… smířeně… umírám…