Němým prostorem na křídlech jemného bezvětří poletují samorostlé tóny melancholické melodie. Skrčená místnost pulzuje. Stovky hrbů potetovaných tisíci písmeny skrývají moudrost i hloupost chřadnoucí budoucnosti. Toť mé jediné útočiště před šedivým nevlídným světem. Světem, jenž je pln tupě se potácejících prázdných schránek, které samy sebe nazývají lidmi.

Tady jsem v bezpečí. Jedině tady. Bezpečí. Relativní. Neúplné. Jediné…

Sedím ve svém vlastním svraštělém lůně a opájím se vnitřním zmírajícím Mírem, tak nutnou a nepostradatelnou drogou… a hlavně tak chybějící… Mlžný závoj všedního dne, nijak se nelišící od všech předchozích i následujících, je stále uzavřen v nakřáplé skleněné obálce a čeká jen na… na co? Či snad… na koho? Na někoho neznámého? A kdo jím bude? Jak ho nazvat?

Vždyť na tom nesejde.

Přijď neznámá bytosti s černou kadeří a s hlubinou noci skrytou v uhrančivých smutných očích!

Přijď a naruš mé křehké vězení!

Přijď a vysvoboď mě z útrpného žaláře!

Přijď a pomož mi…

...